50-letý manažer nadužívá autokratický styl vedení lidí i v situacích, kdy to není nezbytně nutné. Jeho kolegové se cítí tlačeni, jejich názory nejsou manažerem respektovány, nakonec si vždy udělá všechno podle svého, i když předtím věci se svým týmem prodiskutoval. Koučovaný manažer si stěžuje na své nevděčné podřízené, protože oni neznají všechny souvislosti a on jim přeci monopolizací odpovědnosti ulehčuje život. Je přesvědčený o své pravdě. V dalších sezeních si uvědomuje, že autoritativní styl řízení zná z domova od svého otce, kterého se obával a raději se mu podřídil nebo vyhýbal. Vždy si říkal, že nikdy nebude jako otec, ale až v průběhu koučování si začíná uvědomovat a nahlížet souvislosti mezi stylem výchovy a svým vlastním direktivním stylem řízení.

Klient jako malý kluk nedokázal symbolicky porazit („zabít“) svého otce v oidipském střetnutí, protože otce vnímal jako neporazitelného. Vždy mu ustupoval a cítil se od otce pokořený. Současně ho ale obdivoval za jeho sílu a identifikoval se s jeho agresí. Chlapcovy nevědomé kastrační úzkosti posilovaly vyhýbání se silným soupeřům, proto volil v dětství jako kompenzační strategii šikanování slabších dětí ve škole. Tato agrese ovšem nesloužila k posílení ega, ale jen jako obranný mechanismus, který klient používá dodnes ve formě bossingu. Cenná je jeho ochota se zabývat příčinami svého jednání a odvaha k odkrývání traumat z dětství, která negativně ovlivňují jeho současné manažerské chování, i (jak vyplynulo z dalších rozhovorů) chování ke svým vlastním dětem. Klient si začal se zaujetím číst vybrané kapitoly z psychoanalýzy na téma vztahu otce a syna.